Zdroj: http://www.zdrava-rodina.cz/med/med0201/med0252.html
V poslední době je tématům spojeným s působením volných radikálů v lidském organizmu věnována ve sdělovacích prostředcích mnohdy až přehnaná pozornost. Terapie antioxidanty se tak stává doslova módním hitem.
V rámci jednoho z interních seminářů VFN Praha se doc. MUDr. Tomáš Zima, který tuto problematiku delší dobu studuje, pokusil charakterizovat objektivní přínos a možné indikace antioxidantů, ale i nejčastější omyly, spojované s jejich užitím .
Jak autor upozornil, při správné funkci vznikající superoxid dýchací řetězec neopouští, teprve v případě určité poruchy dochází k poškození struktur. Spekuluje se i o tom, že se jedná o jeden z procesů, působících stárnutí mitochondrií i organizmu. Některé z volných radikálů hrají významnou roli v zánětlivé kaskádě.
V těle působí antioxidační systémy, které udržují tvorbu reaktivních forem kyslíku na fyziologické úrovni. Oxidační stres, provázející řadu onemocnění (zánětlivých, nádorových nebo ischemických) nastává teprve ve chvíli, kdy dojde k porušení rovnováhy, ať už zvýšenou produkcí radikálů anebo snížením funkce antioxidačních systémů. Je to mechanizmus obecný, při němž je narušena elektronová rovnováha. Současně je třeba vzít v úvahu to, že jde o komplexní kaskádu, proto i případný zásah pomocí antioxidačních látek musí být komplexní a určitým způsobem načasovaný. Zvýšení jednoho systému, například dodání superoxiddismutázy do těla pacienta, může vyústit v nahromadění peroxidu vodíku, pokud neposílíme jeho odbourání.
Přístupy k antioxidační terapii se, podle doc.Zimy, mohou pohybovat mezi dvěma extrémy. Podle jednoho by se antioxidanty měly podávat vždy a všude, zejména při onemocněních, kdy dochází ke zvýšené tvorbě volných radikálů (zánět, ischemicko-perfusní poškození, nádory nebo ve stáří). Druhou krajností pak je jejich úplné zavržení. Antioxidanty nemá smysl brát vůbec, neboť se většinou jedná o vitamíny a další látky, kterých je ve vyvážené potravě dostatek a hypovitaminózami u nás nikdo netrpí. Oba tyto přístupy jsou špatné a nevědecké.
Velké klinické studie, které měly přinést přesnější fakta, ale často došly k nejednoznačným výsledkům. Někdy byly totiž nasazovány směsi antioxidačních látek, jindy naopak jediná. Důležité přitom je srovnání dávky, délka jejího podávání, ale i populační vzorek. Příkladem může být podávání těchto látek v Indii a Číně, kde došlo k výraznému ovlivnění mortality na cerebrovaskulární krvácení a vylepšení parametrů lipidového metabolizmu. V evropských a amerických populacích se ale tento efekt neprokázal. Důvod úspěchu ve zmíněných oblastech lze hledat především v nedostatečné výživě, kdy dodání suplementačních látek může působit velmi příznivě. Jedna z posledních studií na toto téma (HOPE - Heart Outcomes Prevention Evaluation) posuzovala vliv inhibitorů ACE a tokoferolu, přičemž kombinace s tokoferolem působení ACEI nijak významně nezlepšila.
Racionální používání antioxidační terapie se odvíjí od stupně poznání role a působení volných radikálů v organizmu. I když některé reakce byly popsány, úprava antioxidačního potenciálu buňky není a s největší pravděpodobností ani nebude kauzální terapií.
V současnosti známe řadu látek tělu vlastních, které pozitivně působí jako „lapače“ radikálů (albumin, glukóza, cystein) a jsou v medicíně rutinně používány. Dalším velice silným scavengerem je bilirubin, kyselina močová nebo proteiny, které se uplatňují v metabolizmu přechodných kovů (transferin, ceruloplasmin).
K látkám, které byly v experimentu podávány, nebo podávány budou, patří například ubichinon (koenzym Q), u něhož byl v některých případech prokázán určitý vliv na zlepšení srdeční činnosti, vylepšení při nádorovém onemocnění a experimentálně u mitochondriální myopatie. Melatonin by měl snižovat vedlejší účinky chemoterapie a ovlivnit cytotoxickou aktivitu makrofágů. Za nadějnou látku je pokládána DT-diaphorasa (flavoprotein katalyzující dvouelektronovou redukci chinonů a oxidu dusíku), která je testována u pacientů s maligními chorobami, kde údajně zvyšuje protinádorovou činnost bioreduktivních látek. Faktem ale je, že na celém světě byly zatím provedeny s touto látkou jen asi tři studie.
Z nejčastěji užívaných látek byl například u vitamínu A a karotenoidů na základě vědeckého poznání prokázán jediný efekt - ochrana před UV zářením. Studie CARET (Beta-Carotene and Retinol Efficacy Trial) a ATBC (Alpha-Tocopherol Beta-Carotene Cancer Prevention Study) byly zastaveny, protože ve skupině, kde byl podáván retinol, stoupla incidence plicních nádorů u kuřáků. Žádná studie také nepotvrdila zvažovanou kardioprotekci. Ani kombinace dvou zdravých, bezpečných látek (např. vitamín C + železo) nemusí být vždy optimální. Vitamín C bývá rovněž spojován s mýtem rychlejší úzdravy při nemocech z nachlazení. Ale žádná velká kontrolovaná studie tento účinek neprokázala, a tak patrně nejde o více než o „příjemné placebo“.
U vitamínu E už byl určitý širší efekt prokázán (infertilita, atrofie sliznic, kloubní degenerace, kožní onemocnění, myopatie). Na základě studie CHAOS (Cambridge Heart Antioxidant Study) a několika dalších probíhajících studií (např. WASC - Womens Antioxidant and Cardiovascular Study a SU.VI.M.AX -SUplémentation en VItamines at Minéreaux AntioXidants) byl prokázán protektivní účinek na kardiovaskulární systém.
V antioxidační terapii jsou dále užívány thioly (hlavně glutathion a jeho prekurzory - standardně v transplantačních roztocích), kyselina lipoová a stopové prvky jako zinek, měď a selen. Z látek rostlinného původu jsou to především flavonoidy, silymarin a Ginkgo biloba.
V závěru autor upozornil na to, že dosavadní možnosti antioxidační terapie jsou stále ještě do značné míry limitovány neúplností poznatků z této oblasti. Antioxidanty jsou nezbytné pro lidský život, ale nejsou elixíry života. O antioxidantech a jejich účincích je klinicky ověřeno velmi málo údajů. Nejspíše se bude jednat o cílené kombinace antioxidancií pro jednotlivé klinické diagnózy a ne paušální kombinování, nejčastěji tokoferolu, askorbonátu, betakarotenu a selenu, jako je tomu nyní.
Podle dvou předních odborníků na danou problematiku, prof. Halliwella a prof. Gutteridge, by mělo optimální suplementační schéma splňovat následující: „Nejíst více než 300 IU (200 mg) vitamínu E, přijímat do 250 mg askorbonátu denně, nejlépe v potravinách, neužívat suplementaci železem, pokud není laboratorně monitorována, nejsou dosud důvody pro suplementaci beta-karotenem“.
Jaroslava Sladká